MUDr. Miroslav Mach

Popisuje dobu bez dálnic a mobilních sítí, složité vyjednávání o úvěru i nejistotu, která provázela každé rozhodnutí. Přesto se podařilo vybudovat silnou a stabilní nemocnici. „Možná mi PRIVAMED vzal třicet let života, ale zároveň mi dal důkaz, že to celé mělo smysl,“ říká.

Pane doktore, vraťme se úvodem zpátky k rozhovoru, který byl publikován v magazínu PRIVAMED 2025… Začíná slovy: „Petře, pojď dolů, máme tady akuťák…!“ Jak to tedy tehdy bylo? Pojďte mi přiblížit den ten…

Přesně nevím, ale bylo to někdy na začátku roku 1992 a zdravotnictví šlo tehdy do druhé vlny privatizace. Bylo to na Urgentním příjmu, tenkrát se to oddělení jmenovalo Centrální příjem. A ‚akuťák‘ byl takový vtípek, pod kterým si Dr. Zimmermann měl představit akutně na smrt ohroženého pacienta. Udělal jsem ho tehdy proto, abych ho dostal rychle z oddělení dolů k nám na příjem a aby to vypadlo, že od něj potřebuji pomoc.

A v té době už jste měl plán na privatizaci nemocnice?

Ne, k plánu bylo tehdy samozřejmě daleko. Tenkrát byl u moci V. Klaus. Měl myšlenku, že se bude privatizovat prostřednictvím kupónové privatizace. Mělo to něco do sebe, protože lidé neměli peníze, takže nebyl kapitál, ale na druhé straně myslím, že nejdříve se měly privatizovat ty podniky, o které zájem byl, a teprve potom se mělo to zbylé rozdělovat. Možná by trvalo třeba rok, než by se prodalo to, co je dobré, ale to už je dnes jedno… On tehdy upřednostnil tu rychlost. Zdravotnictví tedy šlo do druhé vlny privatizace a byl vydán seznam zdravotnických zařízení, která se budou privatizovat, a tato nemocnice byla mezi nimi.

Myšlenka privatizovat nemocnici se zrodila v okamžiku, kdy jste ji viděl napsanou na tom seznamu, nebo jste s ní koketoval už dříve?

Možná i dříve, a ten seznam to jen završil, urychlil a vyjasnil. Já tehdy vůbec nebyl spokojený se stavem, ve kterém se nemocnice nacházela.

Co Vám vadilo?

Téměř všechno. Nemocnice se nerozvíjela, prostředí bylo takové omšelé…

Kolik Vám bylo v té době let, pane doktore?

Hodně. Ale míň než dnes. (smích) Bylo mi 35 let.

To jste byl celkem mladý na tak velké rozhodnutí. Nesehrála v něm roli mladická nerozvážnost? ...že jste si třeba neuvědomoval tak silně rizika, která s sebou takové rozhodnutí nese?

Za komunistů bylo zdravotnictví rozpočtované, to byly takové ty Okresní ústavy národního zdraví, v Plzni to byl Městský ústav národního zdraví, takzvaný MÚNZ. Nevím, proč národního zdraví, vždyť zdraví je každého soukromá věc, ceněná a cenná, ale za komunistů to bylo národní zdraví. Vaše zdraví bylo věcí celé společnosti – nechápu to, ale k tomu se nechci vracet, tam bylo více podobných věcí. Pak se přešlo na financování od pojišťoven. A ten stav, který tady byl, byl tristní. Spočívalo to v tom, že tehdejší ekonomický náměstek jel vždy před výplatním termínem za zřizovatelem, kterým byl magistrát, a tam vyžebral nějaké peníze, aby bylo na výplaty a nedošlo tu k povstání. No, a protože vždy nějaké peníze přivezl, tak na výplaty zase bylo. Věci se tady děly chaoticky, nahodile, neinvestovalo se, nepřicházelo se s inovacemi, jak medicínsky, tak ve vybavení.

Dříve byla Nemocnice PRIVAMED městskou nemocnicí a na některých materiálech je to do dnešního dne ještě takto uvedeno. Dokonce i my jsme to na starém logu měli malými písmeny pod nápisem PRIVAMED napsáno. PRIVAMED znamená privátní medicína. Lidé to různě komolí, třeba na ‚PriMAved‘ – to asi proto, že to tady vedeme prima. (smích) Vedeme to prima, ale jmenujeme se PRIVAMED.

Proč jste si tehdy vybral jako partnera zrovna doktora Zimmermanna?

To je těžká otázka a rád bych ji zasadil do kontextu té doby… Bylo to začátkem 90. let, cílem bylo vše odstátnit, státní nemělo být nic, protože okresy, město, obce neuměly řídit. A to byla myšlenka, na které jsme s doktorem Zimmermannem hodně ‚jeli‘. Doktor Zimmermann byl navíc hodně empatický, a byť jsme se neznali dlouho, byl jsem přesvědčen, že to spolu dotáhneme, a to se nám, přes všechny peripetie, podařilo. Ty peripetie vyplývaly hlavně z toho, že jsme neměli peníze, takže jsme začali privatizovat a tvořit kapitalismus bez kapitálu, což je algoritmus, který k sobě nejde. (smích) Jak tedy přesně ta privatizace probíhala? Popište to čtenářům, kteří si jí neprošli nebo ji neprožili… Privatizace probíhala různými způsoby. Zdravotnictví se neprivatizovalo kupónovou privatizací, ale například dražbou, obálkovou metodou a převodem na obce nebo města. Ředitelé nemocnic měli povinnost ze zákona vypracovat privatizační projekt. Většinou se rozhodli „privatizovat“ převodem na obec. To se stalo i v našem případě. Tehdejší ředitel tedy připravil „privatizační“ projekt, vyplnil nějaké tabulky a poslal. A k tomuto si kdokoliv do určitého termínu mohl udělat konkurenční projekt. A to jsme v říjnu 1992 udělali my. Založili jsme firmu, odevzdali jsme potřebné dokumenty, které říkaly, že si nemocnici má koupit společnost PRIVAMED, která existovala už sedm dní. (smích) Do privatizačního projektu jsme uvedli, že se má privatizace realizovat přímým nesoutěžním prodejem za tehdejší účetní cenu. Byl to jediný projekt, který řešil privatizaci celé nemocnice, a nikoliv jejích jednotlivých částí, tyto projekty byly mimochodem také podány. O vítězi tenkrát nerozhodovala vláda, ale Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Toto ministerstvo nepreferovalo převody na obce, protože věděli, že obce nedokážou nemocnice zabezpečit a efektivně řídit, a že převod na obce není žádné odstátnění, pouze přesun z jednoho místa na druhé a další pokračování problémů. A protože náš projekt byl na privatizaci celé nemocnice, jak jsem zmínil, zvítězil a byl odeslán na Fond národního majetku, což byla instituce, která fungovala jako „realitní kancelář státu“. Rozhodnutí nám pak přišlo poštou.

Jaký jste měl pocit, když jste otevíral obálku?

Takový dvojsečný. Protože jsme chtěli nemocnici, ve které jsme chtěli péči a prostředí vylepšit, ale neměli jsme peníze na to ji koupit. Samozřejmě tady byla i nejasná představa o tom, kdo nemocnici povede.

Takže jste s napětím obálku otevřeli a…?

…a šly na nás mdloby! (smích)

A kdybyste si to tehdy rozmysleli, bylo by cesty zpět?

No, tak by to Fond národního majetku poslal zpět na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci jako nerealizovatelné. A ono to skutečně nastalo! Ne proto, že bychom o nemocnici ztratili zájem, ale proto, že jsme nemohli více než dva roky získat úvěr. Naštěstí se nám podařilo peníze sehnat a nemocnici vybojovat. To bylo 15. listopadu 1995.

To trvalo tak dlouho?

Ano. Přišly do toho obecné problémy se zdravotnictvím a banky na zdravotnictví nechtěly půjčovat. Bankéři považovali zdravotnictví za neperspektivní obor a bylo těžké je přesvědčit. To je dnes úplně naopak.

Jak jste prožívali fakt, že jste se v bance ‚zasekli‘ na léta a léta?

Bylo to hrozné. Museli jsme ručit majetkem, střechou nad hlavou, domem mým a domem profesora Čepeláka, který byl tehdy naším společníkem.

S jakými nástrahami jste bojovali v době přípravy privatizačního projektu?

Byly to hlavně nástrahy tehdejší doby. Neměli jsme počítač, abychom privatizační projekt připravili, nebyla dálnice do Prahy, kam jsme museli často a náhle jezdit, ale hlavně nebyly mobilní telefony. To ale nebyla věc komunistů, to byla věc pokroku. Když se vžijete do nevybudované telefonní sítě v Česku… To bylo strašné! Nebyly často ani pevné linky. Já jsem bydlel a bydlím v plzeňských Černicích a tam tehdy telefonní linka nebyla. Takže jsem neměl telefon, ale měl jsem auto. A doktor Zimmermann neměl ani telefon ani auto. Ale museli jsme se nějak domlouvat, protože z toho často vyplývaly nějaké urgentní návštěvy na Fondu národního majetku. A když jsme museli jet nenadále do Prahy, museli jsme se nějak domluvit… Naštěstí v průběhu privatizace doktor Zimmermann dostal telefon. Takže já neměl telefon a on neměl auto. Když mi něco chtěl, neměl jinou možnost než sednout do tramvaje, jet přes celou Plzeň na konečnou ‚jedničky‘ na Slovany, tam přestoupit na trolejbus a jet do Černic. A když jsem něco chtěl já, tak v době, kdy on ještě neměl telefon, mohl jsem za ním jet autem, a když už telefon měl, vyrážel jsem do budky. Nejbližší budka ve vedlejší ulici byla často rozbitá nebo vykradená, a tak jsem šel do další budky, ta byla až tam, kde se dnes točí trolejbus ‚desítka‘. A když nebyla rozbitá, tak jsem se mu dovolal, a když byla rozbitá, musel jsem za ním jet také – buď trolejbusem, nebo autem. To je dnes pro někoho, kdo nezažil komunismus a tu nevybudovanou infrastrukturu, nepřenositelné! Tak tahle jsme privatizovali: já bez telefonu s autem, on bez telefonu a bez auta a pak s telefonem, ale bez auta.

Jízda do Prahy… Buď vlakem, nebo autem. Nebyla dálnice, takže po ‚staré‘… To byl výlet na celý den! My jsme si na to jako řadoví doktoři museli vzít dovolenou. Když jsme tam potřebovali být v devět, museli jsme vyjíždět v šest. Dnes jste tam za hodinu, když není dálnice ucpaná.

…přišel den D, hodina H a Vy jste odešel z nemocnice jako lékař a vrátil jste se do ní jako její majitel. Vzpomínáte si na ten den?

Nebylo tomu přesně tak… Majiteli jsme se stali 15. listopadu 1995 a mě, shodou náhod, vypsali na 14. 11. do služby. Čili já jsem 14. 11. do půlnoci sloužil jako lékař a od půlnoci jako její spolumajitel.

Bylo to v něčem jiné?

Ne, nebylo, samozřejmě. Ta služba byla asi klidná, jen jsem nad tím vším musel více přemýšlet: jak dál, jak ráno vést poradu, jak převzít velení… My jsme měli na pomoc poradenskou firmu a ta nám do PRIVAMEDU na půl roku dodala ředitele, který nemocnici v začátcích řídil.

Připravoval jste si řeč ke svým zaměstnancům a kolegům?

Vzhledem k tomu, že tu byla tehdy velmi malá jídelna a chyběl velký sál, kde by se nějaká velká porada mohla uskutečnit, pozvali jsme si primáře k sobě do kanceláře a tam jsme jim oznámili změny a nastínili naše představy.

Oba jste měli lékařské vzdělání. Jak jste se po odchodu prozatímního ředitele poprali s řízením nemocnice a její ekonomikou?

To byste se asi měla zeptat někoho jiného, jak jsme se s tím poprali… Ale když budu mluvit za sebe: myslím si, že na to mám ‚čuch‘, a věřím, že za těch třicet let vedení jsem to i prokázal.

Na jakém oddělení jste tehdy pracoval?

Na interně.

Jak moc se změnil život internisty po privatizaci nemocnice?

Ten život se změnil zásadně. Prakticky ze dne na den jsem přestal medicínu dělat. Nějakou dobu jsem ještě sloužil, a sice do roku 2004. Pak jsem měl poměrně vážný úraz na lyžích, který odneslo rameno, a byl jsem celkem dlouho marod. Ležel jsem tady na rehabilitaci a pak jsem tu několik měsíců bydlel. No vážně! Dělal jsem ředitele a byl jsem v pracovní neschopnosti. (smích)

Jak vypadaly první pracovní dny novopečeného ředitele?

Bylo to náročné. Nemocnici jsme koupili za účetní hodnotu, ale s velkým dluhem. Ty dluhy se samozřejmě odečetly, ale bylo to velmi nepříjemné, protože všichni dlužníci a jejich vymahači se začali hrnout. Takže v začátcích sem vždy ráno nastoupili různí oprávnění věřitelé a my jsme se s nimi museli nějak domluvit, jak to všechno splatíme.

To byly ty bouřlivé ‚devadesátky‘?

No tak bouřlivé… Je pravda, že nějaký výhrůžný dopis přišel. Bylo nám vyhrožováno, abychom privatizace nechali. To bylo těsně před uzavřením celého privatizačního řízení. Po něm chodili vymahači dluhů vzniklých za bývalého vedení. To byla nepříjemná doba, ve které nebylo vyhrožováno pouze nám, ale i našim rodinám. Nikdy se ale nakonec nikomu nic nestalo.

S jakou vizí jste do těch prvních let šli a jaké byly Vaše první kroky?

Nemocnici jsme museli v první řadě personálně stabilizovat. Někteří zaměstnanci odešli, odešel tehdejší primář interny, který změnu těžce nesl, ale teď sem chodí jako pacient, odešla také primářka laboratoře, tak to bylo složité… Zároveň jsme řešili ekonomiku nemocnice. Jak já říkám: „Ucpávali jsme díry“. Museli jsme taky splácet dluhy, takže v začátcích nebylo moc prostoru pro rozvoj. V roce 1997 došlo k velké změně – obce přestaly financovat LDN a tato oddělení přešla na financování pojišťoven, což byl pro nás velmi pozitivní krok. K největšímu zlomu ale došlo už v roce 1996, kdy do laboratoří nastoupil inženýr Jeřábek a ten dostal zelenou, aby celé oddělení pozvedl a rozvíjel. A to se mu podařilo značně. To oddělení tehdy vypadalo nemožně, ale postupně se pod jeho vedením začalo modernizovat. Následně jsme k biochemii přidružili i mikrobiologii, se kterou nám velmi pomohla paní primářka Bláhová, která zde mikrobiologii vybudovala od nuly. A tahle kombinace záhy velmi dobře fungovala a umožnila velký rozvoj, dá se říct, celé nemocnice. V roce 1999 jsme začali modernizovat rentgen a koupili jsme první CT. Současně, už od roku 1995, jsme začali se stavebními úpravami. Přesunuli jsme márnici, postavili jsme novou jídelnu a kuchyni a dále jsme areál nemocnice po stavební stránce rozvíjeli. A to trvá dodnes.

Kdy jste si uvědomil, že jdete po správné cestě a že sklízíte výsledky své práce?

To jsem si uvědomil tehdy, když se to celé nějak ekonomicky, a možná i personálně, stabilizovalo. I když ta personální stránka je nekonečný boj, lidé odcházejí a zase přicházejí. V těch začátcích tu byla nepříjemná, dusná atmosféra, která po dvou třech letech skončila. Nebyla tedy úplně pozitivní, ale přestala být negativní. Ono se o pozitivních věcech moc nemluví, mluví se o negativních. Takže když se mlčí, je to vlastně pozitivní. A to byl ten okamžik.

Slíbil jste si někdy, že něco nikdy neuděláte, a dodržel jste to?

Slíbil jsem si, že nemocnici za svého života neprodám. A proto jsem i připravoval syna, aby se jednou vedení nemocnice ujal. Má dobré vzdělání, ovládá jazyky a myslím, že má i obrovský přehled.

Dostal Váš syn i nějaké otcovské rady, když do PRIVAMEDU nastupoval?

Samozřejmě že ano. Ale o ty on nestojí! (smích) Dal jsem mu spíš několik ekonomických rad. Co se týče těch medicínských, on studoval v jiné době, dnes je medicína daleko modernější a troufám si říct, že on to dnes umí lépe než já, a navíc: já medicínu už hodně dlouho nedělám. A pak několik rodových rad, které říkal i mně můj táta a jemu zase můj děda.

Stalo se Vám někdy, že jste se rozhodl srdcem, přestože Vám mozek říkal něco jiného?

Ano, stalo. Ale nesouvisí to přímo s prací. Bylo to ještě za komunistů, když jsme se vraceli z Německa. Ve Schwandorfu jsme vystoupili z vlaku, že tam zůstaneme. Ten vlak tam tehdy stál tři čtvrtě hodiny a my pak najednou do toho vlaku zase nasedli a jeli sem, do té šedi. Měl jsem tady rodiče, kamarády a bylo těžké si to bez nich představit. Táhlo mě to domů. Tady v PRIVAMEDU nebyla vždy všechna rozhodnutí správná, ale někdy je nejhorší nevelet. Nemusíte vždy udělat to nejsprávnější rozhodnutí, ale musíte vydat nějaký pokyn. To je důležité.

Když se ohlédnete zpátky, co Vám PRIVAMED dal?

Spíš, co mi vzal… Třicet let života! (smích)

To bude další otázka…

PRIVAMED mi dal naplnění toho, že se nám to podařilo, že jsme za sebou nechali kus dobře odvedené práce a zároveň uspokojení, že jsme sem přivedli řadu nových oborů – mikrobiologii, alergologii a imunologii, revmatologii, endokrinologii, osteologii a kostní denzitometrii, rozvoj radiodiagnostických metod, jednodenní chirurgii a ortopedii, intervenční kardiologii, nefrologii a dialýzu, plicní ambulanci a řadu dalších. Určitě jsem na něco zapomněl.

Co Vás ta třicetiletá cesta naučila?

Naučila mě na negativních věcech hledat vždy nějaká pozitiva. A co Vám tedy PRIVAMED vzal? No těch třicet let života. Bylo to náročné. Hlavně v době, kdy tady doktor Zimmermann v době své politické kariéry nebyl. Ale zvládli jsme to.

Jak to budete dohánět?

Teď jsem moc rád, že jsem byl schopen vedení nemocnice předat v době, kdy jsem ještě při síle, a že jsem to nenechal dojít do stádia, kdy člověk přestává být kritický. A dohánět to budu cestováním. Také bych se rád více věnoval vnoučatům, kterých mám pět. Tři jsou mimo Plzeň, a tak je to složitější.

Čtete jim pohádky?

Vyprávím…

Vymýšlíte si pohádky? O čem byla ta poslední?

To jsou takové reminiscence. Ta poslední byla o Červené Karkulce.

Pane doktore, kdybyste mohl vrátit čas… Udělal byste něco jinak?

Možná v některých detailech a postupech ano. Ale v zásadních věcech bych se rozhodl stejně. Rozvoj PRIVAMEDU i jeho předání doktoru Zimmermannovi vnímám velmi pozitivně a vnímám velmi pozitivně i zajištění vedení nemocnice na dalších třicet let synem Jakubem a vím, že to všechno zvládnou.